Cestopis 5: Jak nás Thajsko zase dostalo (2014)
Itinerář:
„Některé životy mají tvar kruhu. Některé na sebe berou podobu tvarů, které nedokážeme předem určit.“
ubrousků, kovových příborů, milých letušek, nespočet filmů v turečtině, videohry. Příliš komfortní už ovšem nejsou záchodky a turecké jídlo. Za trest to tam Adam opět poblil. Naštěstí svůj styl vypiloval a umí odhadnout ten správný čas a trefit se do sáčků. Letiště v Istanbulu pěkné, ale příliš drahé. Zkuste si koupit kopeček zmrzky za pět euro. Chuť Vás zaručeně přejde. Chvilku jsme se přidusili ve smoking area, což je v překladu uzavřená klec pro závislé s viditelností půl metru. Pak už nás čekal desetihodinový let do Bangkoku, města andělů.
Když musím, tak musím! V hotelu Great Residence jsme po rochnění v bazénu a první thajské nudlové večeři upadli do bezvědomí. Naši přátelé Nela a Michal jsou thajští nováčci, čili si chtěli vše očichat ihned. Za tmy vyběhli do ulic a do noci se veselili, tančili a zpívali s místními v baru s kapelou. Jejich kondice po pár minutách spánku byla… však víte kde. Naložili jsme trosky do taxíku a frčeli do Safari Worldu. Tam mám totiž nevyřízené 
účty! Velitelsky jsem zorganizovala odjezd tak, že jsme před pokladnami přešlapovali první. Musím totiž vidět orangutaní show a s opičkami se pomazlit a vyfotit! Před dvěma lety jsme opičky prošvihli. Show byla naprosto úžasná! Pak jsem začala přítomné krotitele otravovat s focením. Prý až ve dvanáct! Zkusila jsem se zeptat i dalšího a dalšího… Stejná odpověď. Jdeme tedy navštívit delfínky, lachtany, nakrmíme žirafy a koukneme i na ostatní zvířátka. Ve dvanáct naklušu k opičí bráně, ale tam nikdo! Prošmejdíme to tam dokonale, ale nikde ani noha. Málem to vzdáme, ale najednou vidíme dva chlupaté frajery! (Nechápu ale, proč jsou úplně jinde, než byla show.) Hopkám k nim poskokem podobným opičím a vrhám se do jejich náruče. Tomu říkám objetí! Krotitelé jsou pobaveni vzájemnou náklonností, a tak nás nechají mazlit docela dlouho. Tááák! A můžu jet domů!
vycachtat se v moři (a něco nakoupit, že jo). Dalším cílem je Kanchanaburi. Ukecali jsme taxikáře, který nás tam dovezl. Jako bonus měl Nelin roztomilý chrapot. Vyklopil nás ve VN Guesthouse. Myslím, že se nás rád zbavil. Vzali jsme si pokojíky na vodě s větrákem za 300 THB. Naši neaklimatizovaní nováčci zvolili o 175 dražší pokoj s klimou. Jakmile se snesla tma, cosi čvachlo do vody. Pavel říkal, že to byla kachna nebo ryba. Tak to by musel být pořádný macek! Druhý den jsme tu kachnu viděli. Měla tak metr, něco lovila v řece. A opeřenec to vážně nebyl. 
sedmistupňovými vodopády. Cesta se poněkud protáhne, mapa byla při měření trasy příliš optimistická. Napůl uvaření však dojedeme do cíle. Výstup z prvního na druhý vodopád není tak hrozný! Velice sympatický chodníček, okolo krásná příroda… U čtvrtého stupně dáváme depozit za plastové lahve. Terén se mění, leckterý horolezec by byl ve svém živlu. Těch schodů je asi milion! U šestého stupně potkáváme krmící se divoké opice. Fotíme zejména mláďata, což se ovšem přestává líbit ostatním dospělým členům gangu a začínají cenit zuby. Jakmile dostanu po hlavě ořechem, zdrháme. Zavčas. Turistky, které dorazily vzápětí při našem útěku, se začínají kochat. Pak už jenom slyšíme: Au! Au! (Nemají fotit mláďata, dobře jim tak!) Poslední výstup stojí za to, doplazíme se až k sedmému stupni. Dalo by se říct, že do sedmého nebe. Voda je průzračná, předvádí všechny barvy modré. Oblé kameny a kousající ryby jsou také super. Vodopád studený jak šlak. 
Před východem z parku se pořádně najíme na žrádelní tržnici a frčíme zpět do města. Navštívíme monumentální most přes řeku Kwai (čti Kvé). Místní lidé z toho mají srandu, když hledáte most přes kwai (přes buvola). Nicméně most je v zapadajícím slunci krásný.
Naše dvojhlasné rodičovské kategorické NE ho umlčí. Následně mu velice chytře vysvětluji, že jakmile bude mít osmnáct a bude si o sobě rozhodovat sám, ať se fotí, s čím chce. Přece nepředhodím své jediné milované dítě tygrovi! Naše rozhodnutí však brzy jde do kytek. Ihned po vstupu do zahrad chrámu vybíráme z velkého počtu polehávajících kočiček tu nejhezčí. Když se shodneme na krásném exempláři, ošetřovatel chňapne Adulu za ruku a vede ho za obrovského 
tygra. Tak to je síla! (Jakmile zjistíme, že Adam přežil bez úhony, jdeme taky.) Vystřídáme takto několik tygrů, kteří jsou ochotni se vyfotit. Pak se chopím vodítka a vedu si jednoho jako pejska. Po chvilce jdu na konec řady, aby si užili i ostatní. Najednou Nela říká: „Adam jede na tygrovi.“ Vykouknu zpoza zástupu lidí a málem mě trefí. Synátor si to sedí na šelmě, jeho tatínek drží vodítko a mnich Adu přidržuje. Jestli se fakt dá srdce zastavit, právě se mi to stalo. Nakonec celá naše pětičlenná výprava přežila bez ztráty nohy nebo ruky, takže plni zážitků odjíždíme do města, kde si v našem guesthousu dáme pořádnou večeři a pak už frčíme minivanem do Bangkoku.
Spousta drožkařů odmítne nebo se zaštiťují nevědomostí trasy, ačkoliv jim to telím v thajštině. Pak se nabízí jeden tuktukář. S díky odmítáme, v půlce cesty bychom tuktuk tlačili. Nakonec se nás ujímá postarší Thajka, která přímo nařídí jednomu taxikáři odvézt nás na místo. Ten ani nepípne, naloží bágly, nás a bez řečí zapíná taxametr. Nově vystavěný hotel Bangkok 68 a zejména jeho bazén nás přivítá s otevřenou náručí. Uklízečkám málem způsobíme šok, jak polonazí jedeme výtahem na střechu hotelu (za tmy, zhruba v půl desáté večer). Potom nastává to největší dobrodrůžo s titulem: Jak ze čtyř krosen vyrobit dvě (o poloviční váze). Jakmile jsme vyhodili vše nepotřebné, jako byly použité ponožky, jedny kalhotky, dvě krabičky, časopis, marmeládu z letadla a podobné věci, dokázali jsme to. Musíme se zítra vejít do váhového limitu v letadle, jelikož jsem při své šetrnosti koupila jen dvě zavazadla k odbavení. Letenka byla za hubičku (900 THB).
Koh Samui nás přivítá jasnou oblohou a pečícím slunkem. Chytneme si mikrobus za 500 a frčíme do Hutcha resortu, který jsme objednali na bookingu za 800 THB i se snídaní. Nasáčkujeme se do krásného bazénu, jehož teplota je však vyšší než teplota vzduchu. Čili po každém koupání vylezete zpocení ještě více. (Srovnatelné s opravdu, ale opravdu teplou vanou.) Večer se konají před naším hotelem žrádelní trhy doplněné o spoustu dalších věcí. Nacpeme se k prasknutí masem na špejli (10-15 THB), krevetkami a banánovými pancake. Na závěr ukořistím nové 
plavky a trička. Na počest Pavlova svátku manželovi kupuji koktejl, který ho při troše dobré vůle mohl zabít. Prodavačka do třídecového kelímku nalila dvě deci rumu. (Nakonec zjistím, jako už tradičně, že ještě svátek nemá. To jen já mám binec v kalendáři.) Ráno raníčko svítí opět sluníčko a my se vydáváme na snídani. A ta fakt stojí za to! Kafíčka, džusíky, každý talíř ovoce. Výběr z vajec všeho druhu, šunky, slaniny, toustů… No zkrátka se přežereme. Jedeme na motorkách na výlet. V plánu je Big Buddha. Více pozornosti nakonec získají přilehlé obchůdky a trhy, kde Michal s Nelou skoupí téměř celý stánek s thajskými košilemi a kalhotami. Vehementně smlouváme a spokojenost je na všech stranách. Po cestě se zastavíme na Silver beach. Je opravdu nádherná. 
Až na ty lidi (asi 10), což je na nás až až. Proto pokračujeme přes Chaweng na Lamai, kde se u Velkého táty a mámy vyčvachtáme a jdeme do rastafariánského Rocky baru, kde si dáme velký kokosový shake. Jakmile vůně trávy dosáhne větší intenzity, prcháme, abychom nelítali více, než je nutné. Na lamaiské ulici vypleníme několik obchodů se šatičkami a za totální tmy jedeme zpět na Maenam. Prosíme vyfouknout! Prosíme nafouknout!
Je čas na další dávku zvířátek. Vydáváme se za sloníky. Nováčci jdou jezdit, nám stačí krmení, už jsme jezdili vícekrát. (Ono to kodrcání na sloním hřbetě je v tom horku silné kafe.) Jakmile přijde vysmátá Nela i Michal z projížďky, vyrazíme na strastiplnou cestu do Paradise Park Farm. Kopce jsou teda drsné, občas jsem vystrnaděna ze sedla, musím šlapat. Bože! Tolik tělocviku si ani nezasloužím! Motorku občas tlačíme i 
očima, ale nakonec ji zdárně silou vůle dotlačíme. V Paradisu se vyřádíme u leguánů, Adam se nechce ani zaboha rozloučit. Necháme se celá rodinka vyfotit, naházejí na nás tolik zvířat, že vypadáme jak Ace Venturovi. „Tebe nakrmím, ty jsi hodný ptáček!“ oslovuji červeného papagaje a nabízím mu zrní. Ta potvora mi málem uklovne prst! K pobavení ostatních řvu jak tygr a mám chuť ptáka uškrtit. Pokračujeme krmit jelínky. Smrdí teda řádně! A much je kolem nich jak much. Jelikož park trochu přestavěli, zkoumáme, jak se dostaneme dál k jezírku. Jediná cestička ovšem vede kolem nepřátelsky se tvářících pštrosů, a to přímo přes jejich výběh. Pavel se nabízí, že nám podrží vrátka, takže jak trpaslíci hopsáme za sebou na druhou stranu. „Hlavně mi nezavřete dvířka!“ volá Pavel, ale my jsme takoví frajeři, že zdrháme pryč, Pavel Nepavel. 
Nakonec to teda doběhl, za účasti nevěřícných pohledů ostatních turistů, co kolem stáli s otevřenou pusou. Vyšli jsme si na túru kolem parku. Na konci byla odměna v podobě nádherného bazénu, který byl na hraně útesu. Pomazlili jsme se ještě s opičkou, která se pořád chtěla jen česat. Po cestě zpátky na Maenam jsme se stavovali s obchodě, kde Adam zahořel pro kopačák z mistrovství světa, brazucu. Koupili jsme tedy balon a nechali ho z praktických důvodů vyfouknout. Jakmile jsme došli na parkoviště, Adam měl v očích slzy, neboť pochopil, že si do něj nemůže ani kopnout. Proto s ním šel tatínek zpět do obchodu balon nafouknout. (Výborný nápad!) Prodavač se baví zřejmě i dnes. To bude teda paráda – budeme cestovat po Thajsku s nafouknutým míčem! (Už máme v bungalovu koupený ještě jeden plážový.)
Vítejte u nás doma!
Jeden neopakovatelný zážitek nám poskytla rodina, která měla venku pod přístřeškem gril s rybami a masem. Ryba Badú je opravdu úžasná. Pán u grilu nás pozval dál, kde bylo cosi jako obývák. Sedli jsme si ke stolku, vedle večeřela jeho rodina s dětmi. Podebatovali jsme s ním o počtu dětí v rodinách (má taky jen jedno) a o mistrovství. (Zábavné je, jak se všichni Thajci smějí, že Česko nehraje. Když hned řeknete, ale Thajsko taky ne! Tak se dosmějí, sklopí hlavu a udělají – hmm.) Jinak Thajci velice bedlivě sledují zápasy a fandí Argentině.
na ostrov Koh Phangan. Konkrétně až na část Thong Nai Pan. Byla to krásná vyhlídková jízda kolem ostrova. Trošku jsme znejistěli, kde že to máme vystoupit, jelikož při každé zastávce někdo opustil loď. Ptala jsem se lodivoda, ten ale říkal, že my vystupujeme až na další zastávce. A ta opravdu stála za to. Vyskákali jsme z lodi přímo do moře a brodili se ke krásné dlouhé pláži s jemným pískem. Vydali jsme se hledat vytipovaný Sandee bungalow. Domečky byly fajn, s větrákem, houpačkou na verandě a 1 minutou k pláži stály jen 600 THB. Do obchodů a restauraček hop a skok. Oblíbili jsme si hospodu námi 
nazvanou U Púínka, jež patřila dvěma starším manželům, kteří nad restaurací v patře měli svou postel. Paní sice neuměla ani fň anglicky, dokonce si podle jídeláku psala thajsky i Pad Thai, jelikož netušila, co to chceme. Ale uměla bezvadně vařit! Dokonce i Adula si pochutnával na polévkách a nudlích. (Hambáče neměli.) Její trochu sjetý manžel s očima jak tenisáky neustále čistil gril na večer, až se musel lesknout jak psí kulky.
Cesta vyznačená na mapě byla optimisticky docela silně vytištěná, krom kousíčku, který byl namalovaný čerchovaně. Chlapi se vydali na průzkum jako první. Když se vrátili, říkali, že to bude „trošku nepohodlná cesta“, ale pláž za to stojí. Po pár minutách trošku nepohodlí změnili na „více strmější“ a vzápětí na „strmou a kamenitou jako prase“. Děs v očích slabší poloviny výpravy se pomalu zvětšoval. Po cestě jsme potkali kluky, kteří už v silně vytištěné čáře na mapě motorku tlačili. Naše rychlost občas nepřesáhla 
rychlost šnečího sunutí, přesto jsem neustále řvala „pomalu“! V potu tváře jsme se dosunuli až k pláži. Přivítal nás varan, který rychle zaběhl pod chatku. A pak se před námi otevřela pláž. Člověk musel přivřít oči, aby ta kombinace bílé a modré barvy nevypálila díru. Bylo to prostě úžasné. Na břehu se komíhaly longtaily, které přivážely a odvážely turisty (ty pohodlné a normální, co zvolí běžnou dopravu a nechtějí se zabít). Strávili jsme odpoledne pod žhavým sluncem. Jak moc žhavé bylo, jsme všichni následující dny pocítili. 
Pro spálené nohy a záda jsem pak seděla na pláži zabalená v ručnících jak muslimka. Pavel se ani neodvážil vyjít z domečku, takže jsem s Adamem na pláži sama. Ten se pokouší v jezírkách utvořených z moře chytat do síťky rybičky. Jeho snažení inspiruje kluka pronajímajícího vodní skútry. Asi se těžce nudí, takže za chvíli tam hopsá s Adulou. Jejich úlovek je asi malý, takže kluk jde pro rybářskou síť a učí s ní Adama chytat. Jejich konverzace je kouzelná. Kluk na Adu mluví thajsky, Adam na něho základy angličtiny, ale domluví se. Jejich činnosti si v horkém, nudném odpoledni na pláži všimnou polehávající chlapi. Postávají poblíž s dychtivým výrazem, rádi by se asi taky přidali! Adam je šťastný jak blecha, po chvíli přinese plné kelímky rybek. (Za pár minut samozřejmě pochcípají, jsou tam napresované jak sardinky.) Pak musíme raději zdrhnout z pláže, jelikož samotná ženská - krásná jako já :)) - budí pozornost. Ještě chvíli a měli bychom náhradního tatínka (nebo spíše tatínky). 
Nedostatek čistých triček nás donutil navštívit místní loundry. Přihodím ještě jednu osušku, smrdí tedy řádně. Paní v prádelně je sice protivná, ale co. Aspoň vypere. Večer si jdu pro výsledek. V bungalovu třídím prádlo a ať počítám, jak počítám, osuška nikde. Naběhnu tedy zpátky k Paní Protivné, ale ta mi se svou dcerou pouze odsekne, že osušku mám v bungalovu, tady nikde není. Pak se úplně v klidu začne bavit s dcerou thajsky a dál plní pračky. 
Stojím tam jak tydýt. „Madam, ale já jsem Vám tady dávala na vyprání osušku!“ volám nesměle, baba mi tedy řekne, ať přijdu zítra ráno. Tak dobrá, tedy ráno. Druhý den se vše opakuje. Osuška prostě není, sdělí mi a otočí se zády. To mě fakt namíchne. (Ne kvůli osušce, byl to starý hadr, který jsem tu stejně chtěla pak nechat, ale kvůli chování té baby. Kdyby se omluvila, že ručník ztratila, mávnu rukou, že to nevadí.) Jsem rozhodnutá být tvrdohlavá jak mezek a osušku vybojovat. Stojím uprostřed prádelny, ženské ztrácejí klid. Co chvíli je oslovím, že tam pořád jsem. Čekají prostě, že mě to přestane bavit a odejdu. Ale to neznáte 
Lucii, madam! Nakonec to baba nevydrží, jde vedle do svého obchodu se smíšeným zbožím a hodí po mě osušku. Je úplně nová, s cedulkou. A naprosto super měkkoučká. Řeknu OK, to beru. Vyhrála jsem! (Až babě někdo vrátí naši starou, hnusnou osušku, asi mě bude proklínat hodně dlouho!)
ještěrky, prostě všechnu toto havěť. Já naopak toto nerada, takže návštěvu Snake show jsem rozhodnuta přetrpět v blízké kavárně, kde sleduji sloníka. Zvláštní. U nás lidi mají za barákem psa, tady slona. Po hodině všichni přijdou. Jsou nadšení ze show, kterou tu předvádí Mistr Alex. Je to mistr světa v držení hadího jedu v těle. To znamená, že tito krotitelé soupeří, kdo déle vydrží a nezkolabuje. Ti chlapi jsou prostě divní. 
Vraťme se ale k show. Alex dostal bezva nápad. Dal Adamovi podržet ocas kobry. Tělo volně viselo do manéže, kde krotitel tančil či co. Najedou se kobra začala stahovat směrem k Adamovi. Když už ji měl téměř pod nohama, nebyl tam. Takovou rychlost prý nikdy u nikoho neviděli. Adam neutekl, on se přímo teleportoval na druhý konec místnosti. „Sorry!“ omlouval se Alex. Prý se mu to ještě nestalo. Za odměnu potom dal Adamovi kolem krku škrtiče a na ruku štíra. To jsem teda klidná, že to nebylo nic jedovatějšího! („V pohodě, mami!“) No tak jsem byla teda v pohodě. Pocuchané nervy jsem si zklidnila na krásné Coconat beach, kde slovo „krásná“ ani zdaleka nedokáže toto místo vystihnout.
Vzhůru za žraloky! Pátého července, na mé narozeniny, (ach bože, zase!) 
se přesouváme na poslední ostrov Koh Tao. V přístavu odmítneme asi sto padesát naháněčů na taxíky a s krosnami míříme do půjčovny motorek. Letos jsem vymyslela plán, jak ušetřit. Pronajmeme si motorky hned a pojedeme zjistit, jestli je v našem oblíbeném OKII Bungalow volno. Adama a Nelu zaparkujeme do nejbližší restaurace i s částí báglů a frčíme. Máme štěstí, bungalovy jsou volné skoro všechny. Zůstanu na recepci a vyřizuji formality. Kluci jedou pro zbytek výpravy a zavazadla. Pak už 
jenom naskáčeme se šnorchlem do moře a tajíme dech. Všude barevné rybičky, korály, prostě nádhera! Večer jedeme oslavit moje narozky do restaurace Golden 99, kde je all inclusive za 159 THB. Ale ouha! Je zavřeno. Prý otevírají až 20. července. No, tak to už asi nestihneme. Na ostrově je zatím velice málo bílých tváří, cítíme se tu jak s holým zadkem v trní. Najíst se tedy jdeme do Yang restaurant, kde je velmi levno, velmi chutno a zadara voda a led. Výborná, levná kuchyně je známá asi široko daleko, protože je tu každý den ve kteroukoliv hodinu plno. Nemůžeme se nabažit jejich polévek, Pad Thai, hamburgerů a cashenuts s kuřecím. V našem resortu OKII vaří taky dobře, ale zase trošku dráž. 
Na druhou stranu zase při jídle v OKII můžeme pozorovat žraloky, kteří se pod restaurací v moři promenují. Jednou si tak šnorchlujeme s Adulou, pozorujeme hejna barevných rybek, když tu kolem nás proplave tak metrový žralok. A ještě k tomu připlul nám za zády. Když mě míjel na dosah vzdálenosti dvaceti centimetrů, málem jsme si s Adou museli jít přeprat plavky. Ale zážitek úžasný! Vtipné je, jak z restaurace všichni recepční, uklízečky, kuchařky, zkrátka veškerý personál, stojí u zábradlí a volají na šnorchlaře „shark“! Když jsme tam byli s nimi, zrovinka se rodina šesti žraloků promenovala ve vodě, kterou jsme měli zhruba po pás. Michal nelenil, seběhnul schody a odvážně se vydal mezi ně. Řvali jsme na něho všichni shora: „Doprava! Doleva! Máš ho za zadkem!“ No komedie pro celou pláž, šnorchlaře i kotvící lodě. Nakonec jednoho viděl i vyfotil. Ostatní žraloci před jeho naháněním zděšeně prchali pryč.
Hurikán aneb to je jen větříček!
Třetí den se začal zvedat vítr. Objednaná loďka 
na Nang Yuan Island nedorazila. Nabídl se jiný kormidelník, ale měl s lodičkou ve vlnách takové problémy, že zdvojnásobil cenu. To jsme zase nechtěli a z lodě vystoupili. Nakonec jsme překrásný ostrov oželeli, protože vítr, který začal řádit, by mohl lodičku převrhnout. A že bych z širého moře ke břehu nedoplavala, to vím jistě. Začali jsme tedy přemýšlet, co s tím. Podle internetu se mělo počasí dále zhoršovat. Rychle jsem tedy objednala jízdenky na Lomprayah do Bangkoku. A udělali jsme dobře. V noci byla taková bouřka, že jsem vyděšeně čekala, kdy nám vezme střechu nebo celý domeček. Výrazy v tvářích domorodců při sledování ranních zpráv v televizi byly všechno možné, jenom ne optimistické. 
A tak jsme tedy prchali do přístavu. Pod střechu v přístavu se snažili namačkat snad všechny bílé tváře, které byly na ostrově. Každý zdrhal. Naše loď s menším zpožděním připlula. Když začal personál rozdávat sáčky hned po vyplutí, asi věděli proč. Jízda na centrifuze by byla ještě zívačka. Jakmile se zblila polovina pasažérů (včetně Adama), začala loď prorážet divoké vlny. Déšť bičoval skla lodní kabiny, venku mléčná mlha. Mokří, zmrzlí (ti pošuci ještě měli naplno puštěnou klimu) jsme dorazili do Chumponu. Cesta autobusem už byla v pohodě. Měli jsme pro sebe každý dvojsedačku. Ada se nejdříve zdokonaloval v šavlovém tanci, pak usnul a budili jsme ho těsně před Bangkokem.
jedné posteli. Museli bychom mít třípokojový pokoj, což by byl zbytečný luxus. Tak začala hra na schovávanou. Při každém opuštění hotelu jsem vyšla nejdříve já sama, pak Pavel s Adou a nakonec Nela s Michalem. Myslím, že mě pak podezřívali, že můj chlap, kterého se mnou ještě neviděli, sedí už tři dny na záchodě. 
bahtů.) Při troše trpělivosti ale taxíka vždy najdeme. Jeden taxikář označuje tuktuky a taxíky kolem Khao San Road za mafii. Teda za tuktuk mafii a taxi mafii. S jedním slušným tuktukářem se vydáme na Wat Arun. 
Hned u vchodu mě odchytí a navlečou do sukně a šátku. Prý jsem moc sexy. „Fakt? Tak to děkuji!“ odpovídám milé paní a s díky přijímám neprodyšné hadry. Výstup po příkrých schodech nahoru není tak obtížný jako zábavný. Zkuste v dlouhé úzké sukni chodit kolmo vzhůru. Za odměnu se nám nahoře nabídne výhled na Bangkok, který je…. super. Další dávku kultury si užijeme u chrámu z 16. století, Wat Pho, kde leží Buddha potažený zlatými pláty s chodidly vykládanými perletí. Jeho délka je neuvěřitelných 46 metrů a výška 15 metrů. Tentokrát jsem v zeleném županu. Komplex chrámu je obrovský, za chvilku se v uličkách ztrácíme.
Ještě že 95 procent lidí nerozumí, zbývajících pět procent se samozřejmě pochichtává. S Adamem je nakupování zábava. Při vyjednávání ceny je tak drzý, že i já se mohu schovat. Cenu 900 THB mu není trapno uhádat na 250. Vždycky mu všechno projde, takže já jenom s údivem kroutím hlavou. A platím.
Upajdaní z prohlídky Bangkoku zaparkujeme znavené nohy na ulici Rambuttri, kde se usadíme na ulici k plastovým stolkům. Tlačíme do sebe polévku s nudlemi a najednou Adam říká: „Až dojím, zajdu si na masáž. Strašně mě bolí nohy.“ Ono by na téhle větě nebylo nic divného (a ještě k tomu v Bangkoku, kde je masáž na každém rohu), ale náš synátor má osm roků. Vzal si peníze a šel naproti k masážním křeslům, kde si dohodl masáž v klubku žen. Mohli jsme se potrhat smíchy, jak si tam takový malý piškot ležel zabořený v obrovském křesle a nechal se masírovat s blaženým výrazem. Dodnes nechápu, kde k tomu vzal odvahu. 
Navštívíme také Siam Ocean World, obrovské akvárium v přízemí obchoďáku Siam Paragon. Trošku to tu změnili, ceny vstupného se zvedly, ale je to tam pořád parádní. Obrovští žraloci, kteří plavou nad hlavou ve skleněném tunelu, veselí tučňáci a různobarevná akvárka plná známých i neznámých ryb. Night Bazaar v Pat Pongu byl taky neuvěřitelný zážitek. Adula se oblékl od hlavy k patě, já od paty k hlavě. Kruh se uzavírá
Dvanáctého července odhlásím jeden pokoj, čili se Nela s Michalem nastěhují i s bágly k nám. Druhý pokoj si necháváme, jelikož odlétáme až v noci. Je třeba ještě nově nakoupené věci natlačit do báglů a před odletem se osprchovat. Začíná tedy další hra na schovávanou. Jelikož jsou v hotelu Nela s Michalem načerno, plížíme se recepcí ještě vehementněji. Nejlepší je samotný odjezd, kdy čtyři lidi s krosnami procházejí na etapy na ulici a pátý (Pavel, kterého ještě snad neviděli) jde odhlásit pokoj. Nakonec všechno projde a my se můžeme vydat večerním Bangkokem na letiště Suvarnabhumi. Utrácíme poslední penízky v Duty free a pak už se jen vzneseme nad svítící Město andělů. Město, které nás nikdy nepřestane bavit. Spousta lidí se nás ptá, proč jezdíme právě do Thajska. Ono se to těžko vysvětluje. Potřebujete všechny smysly, abyste to pochopili. Vůně, chutě, zvuky, doteky a nakonec i krása této země. Je to prostě srdeční záležitost.
